Ahoj templáři III. díl – kapitola 2, 3

 

2.  kapitola

V jednom z našich posledních rozhovorů mi Amadea sdělila, že mi někoho pošle. I stalo se.

Volal jsem před prázdninama do čajovny Čajka ve Vysokým Mýtě, kde jsem parkrát vystupoval se svojí tehdejší kolegyní skvělou kytaristkou a zpěvačkou Ivet. Tentokrát jsem však nenabízel poesii, ale tuhle svoji subverzní templářskou prózu. Vysvětloval jsem majitelce, o jakej druh literatury se v tomhle případě jedná, a když jsme domlouvali termín prvního čtení, zeptal jsem se jen tak na blind, neví-li o nějaký dobře vypadající, asi tak čtyřicetiletý ženský, která má zkušenosti s divadlem a jež by měla zájem tenhle druh literatury ve formě forbín se mnou číst a hrát v nich roli Amadey. Ona mi z fleku sdělila, že takovou ženu zná, protože k nim občas chodí ze Šemberova divadla posedět. A protože věděla, jak jsem starej, tak s pořádnou dávkou ženský ironie dodala, jestli mi náhodou nebude „příliš vadit“, když její věk obnáší pouhejch dvaadvacet roků. Ale „bohužel“ se nedá říct, že vypadá dobře, je totiž velmi krásná a jmenuje se Renet. A pokud teď hned řeknu, že tyhle dvě položky zkousnu, tak mi obratem pošle její mail, adresu i telefonní číslo.

A bylo to. Náhoda, nebo synchronicita? Ale pro mne osobně jistě vražedná, či přesněji sebevražedná kombinace.

Vytočil jsem číslo ještě v autě. Ozval se příjemnej, nepatrně výš posazený alt.

Prosím?

Já mu vysvětlil, co chci a on řekl, jo.

JO! Už o tom vím.

Náhoda, nebo sychronicita?

Pak mi vypadla na čtení v chrudimský čajovně Luna jiná Amadea, tak jsem Renet, protože to má blízko, zavolal, že v pátek navečer v sedm čteme v Chrudimi. Ona mi odpověděla, že jo, a abych pro ní přijel tak ve čtyři, aby se mrkla na text.

Hm, náhoda? Bydlí kousek od Chrudimi v malinký vsi, do který jsem se díky českýmu silničnímu značení za nic na světě nemohl trefit. Dorazil jsem tam nervozní a vzteklej pozdě. Než jsem se doptal, kde bydlí a zabouchal na vrata jejich statku,  bylo skoro pět a nikde nikdo. Pak jsem zabouchal ještě několikrát a už se chystal znovu se jít sousedů přeptat. A v tom se vrata otevřely. Můj vztek byl rázem v čudu a fakt mi vypadly oči z důlků. A když jsem začal jako správně popletenej komediant hrát etudu na téma vypadlejch očí z důlků, uslyšel jsem její nádhernej temnej smích. A ještě na kolenou mi hlavou blesklo, hm, tak tohle asi nebude žádný vořezávátko.

Jo, krásná, vysoká, štíhlá bruneta, jako Amadea. Podala mi ruku, řekla já jsem Renet, a když jsem čuměl dýl, než bylo vhodný, tak prohodila jdeme na to, ne? „Máme trochu zpoždění“.

Jasně! A já si ihned s touhle její „špičkou“ vzpomněl a v duchu začal hned porovnávat její vzhled s krásou, vůní i smyslem pro humor jedný jí velmi podobný dívky. Potkával jsem jí denně někdy kolem roku 1975 na ztracený pláži kousek za městečkem Sv. Štefan v Černý Hoře. Chodila tam kolem poledne trávit svojí siestu na velikej kámen s prohlubní. Byl to spíš takovej malej útesík vystupující asi metr nad hladinu moře. Kolem tohoto zvláštního kamene byla k jihu situovaná malilinká písková plážička. Ta byla směrem k pevnině skrytá za obrovskou hradbou skalisek velkejch jako domy. Ta prohlubeň při větších vlnách nabírala a zadržovala vodu, která pak byla mnohem teplejší než ta v okolním moři. A co myslíte, že bylo hlavní předností toho přírodního lavůrku, kterej jsem díky ní nazval Afroditiným kamenem? No přeci jeho skalisky kolem zaručovaný soukromí a prostůrek tak akorát pro dva lidi s výhledem na do nekonečna otevřený moře a v něm roztroušený červený skaliska. Jo, nádherný září v Monte Negro... A téměř přírodní dívka. Neboť byla pasačkou kozího stádečka a rovněž nositelkou zvláštního jména, Neret.

A při tom jsem si rovněž uvědomil, že touhle přírodní scenerií jsem po smrti Amadey končil druhej templářskej díl, jehož poslední čtvrtinu jsem pak díky tomuto neštěstí musel celou přepsat. 

Ano, teď je tu Renet. A kdysi dávno před čtyřiceti lety, Neret? Nejsou snad ony dvě... jednou duší? Zní to sice dost blbě, že? Ale lze v tom s trochou fantazie vystopovat i znaky ne-militantního templářskýho dvousicu. Tedy jeden kůň, přímořskej to lavůrek, dva jezdci a dvě brašničky na jídlo.

V Chrudimi jsme pak zaparkovali auto na parkovišti pod hradbama. Vylezli jsme s Renet nahoru, sedli na parkán, podal jsem jí její part a začal číst prolog, aby si zvykla na můj rytmus řeči. Když přišel na řadu její part, přidala se a reagovala jako žádná jiná Amadea předtím. Vůbec jí nevadilo, že kolemjdoucí udivovala gestikulace postaršího chlápka, kterej se tady s papírem v ruce nejspíš hádá s mladou holku v podivně znějících replikách o slovanský historii a globální chronologii jakýhosi Skaligery a Petávia. Toto konání mohlo kolemjdoucím opravdu připadat velmi absurdním, provokujícím a mohlo zavonět i jistou dávkou pikantérie. Zvláště proto, že se děj té scény odehrával na divoký nudapláži kdesi u Sutivanu. Tohle divadýlko mohlo opravdu v Chrudimi na hradbách vypadat dost bláznivě, že? A nejspíš to byla situace zralá nejmíň na přivolání sanitky a psychiatra s několika ramenatými hochy.

Po pár minutách tohoto pro mě šťastnýho blbnutí Renet, jako správnej rejža řekla, to stačí! Ne? A zabalili jsme krám, přesně ve chvíli, kdy se lidi opravdu už začali srocovat. A my dva komedianti pak s omluvami šupajdili tím podivně až vyjeveně se tvářícím špalírem do čajovny Luna. Tam jsme si  díky souznění v týhle předscéně na hradbách povídali tak, jako bychom se znali už od dětství. A já nikomu předtím o sobě za takovou chvilku nevykecal víc než jí. No, co byste chtěli, holt synchronicita.

Ale to ještě není všechno. I konkrétní začátek čtení byl pro mne nečekanej a z její strany režijně úžasně zvládnutej. Jen si představte, když jsem začal hrát a zpívat úvodní písničku, Renet se pomalounku jako kočka zvedla a začala v tom malinkým prostoru zahrádky čajovny Luna tančit. Za chvilinku jsem měl pocit, že ten prostůrek díky energii, která z ní vycházela, exploduje. Náhodou, jako by to kocouři tušili, šlo kolem pár mladejch kluků, co si všimli krásný tančící holky. Opět snad synchronicita. Copak tihle mladí pivaři a kuřáci „trávy“ dnes chodí do čajoven? A dokonce na autorský čtení nějakýho pomatenýho subverza? Myslím si ovšem, že ti kluci toho určitě nelitovali. Bylo totiž zřejmý, že se po celou dobu její produkce nemohli ani pořádně nadejchnout. Dokonce tam pak dřepěli v polštářích až do začátku debaty. Pak všichni dojednoho zaplatili nápoje a dokonce i vstupný, hm! No vidíte, co dokáže, tedy... když chce jedna jediná ženská...

A taky musím říct, že teprve s Renet jsem si po všech předešlejch vystoupeních s různejma partnerkama, tedy až na jedno čtení s Amadeou, uvědomil, že tahle kočka dokáže tato čtení povýšit na zvláštní typ rezonance mezi ženou a mužem. A to přesně v onom správným tantrickým pořadí, který odráží důležitost řazení smyslu, ale i obraznejch významů ukrytejch ve slovech! A tohle se tu na place celou dobu odehrávalo, ať už se ve čteným textu objevila jakákoli témata. Nojo, člověk je fakt kompletní pouze a jen v páru. I když v našem případě, tedy v případě krásný mladý holky a obstarožního pána? Kdo ví?

Když čtení skončilo, přišly otázky a jako vždy na mnoho z nich jsem neměl odpověď. Ale jednu odpověď jsem měl, a to na její otázku, kterou mi položila u naší pozdní večeře v zahrádce jedný hospody na chrudimským náměstí, když se zeptala:

Co si myslíš o mým výkonu, templáři?

Ú ž a s n ý...

     

3.  kapitola

Jenomže těch pár prázdinovejch čtení odeznělo a já zbabělej a nerozhodnej idiot jsem v těch několika desítkách hodin s ní strávenejch nenalezl odvahu zeptat se, třeba ve smyslu fóru: „Renet, nemám u tebe jako chlápek šanci?“ Ale to bych si ještě před tím, než jsem tohle neudělal, měl položit otázku, proč vlastně ona do mýho života vstoupila. A pokusit se na ní odpovědět. A opět tu má místo ono pořadí smysluplnýho kladení slov. Neret, Amadea, Renet!

Neret jsem potkal asi před čtyřiceti lety v zemičce bojovnejch slovanskejch Černohorců. Tehdy to ještě byla součást Jugoslávie. Černá Hora, Monte Negro. Zní to moc dobře v obou jazycích, co? A stejně tak dobře ta země i vypadá. Jaderský moře? Část to středozemní laguny, jak se někdy říká Středozemnímu moři. V minulosti oblasti zásadního vlivu obojích templářů. A proč jsou pro mne s touhle částí Evropy spojeny všechny ty moc zvláštní jevy?

Možná proto, že jméno dnešní Renet je vlastně přesmyčkou Neret. A proč Neret pocházela zrovna z vesničky položený až na druhý příbojový brázdě obrovskýho pobřežního valu tyčícího se nad Sv. Štefanem? Náhoda? Proč je odtud Nereto i Civitella dell Tronto za zvláštních přírodních podmínek vidět? Taky náhoda?

Proč tato místa jsou jen pár desítek námořních mil od sebe? A v části Evropy, kde Itálie představuje svojí geografickou polohou milenku maskulinního Balkánu. A proč zde byla na začátku 17. století inkvizicí odsouzena k upálení ústřední postava týhle knížky Amadea? Opět náhoda?

Vždyť tyhle ženy jsou přeze mne – tehdy v Neretu pomocníka kata, kterej byl před tím po polovině 10. století n. l. v Myteuře jedním z průvodců veduna Radomíra při jeho misii do Konstantinopole – propojeny až do časů Velký Rassénie. Kde v duchovním centru My-te-u-ra (my-děti-světla) se rovněž v 10. století n. l. potkala Merovejka Magdalena s Radomírem a vzniknul tam první devítkovej řád rytířů Templu.

A taky je moc zajímavou otázka, proč jsme se v současnosti my dva s Renet poznali až potom, co se rozhodla odejít žít, studovat a makat k sestře do Anglie? Jakej to mělo a má smysl? Jde pořád o onu úpornou, zdánlivě ne-příliš logickou migraci všech a všeho od nikud nikam kontinety, státními, náboženskými, ekonomickmi i ideovými konstrukty. Proč nešla študovat a makat do pro mě přijatelnější Francie, kde má rovněž vdanou sestru. A to kousíček od ostrůvku s mystickým klášterem St. Michael? Maj však tyhle otázky nějakej smysl? Jo! Otázky vycházející z některejch slov smysl mít musí. Zvláště když ta slova jsou postupným pořadím jmen. Neret, Amadea, Renet!

Neret zahynula v roce 1991 ve válce, kterou vyvolala zvůle západního světa, jež  měla za úkol rozbít a rozdělit funkční multi-národní jugoslávskou federaci, která dle nich zabírala strategicky i ekonomicky příliš velkou část Balkánu. Navíc pro Západ s nepřijatelně levicově orientovanou doktrínou. Byť již léta obsahovala rozumnou míru tržního hospodářství a rovněž i kurz politiky otvírající se celýmu světu. A tenhle zrůdnej konflikt byl jen a jen generální zkouškou na parcelaci tehdy ještě poměrně pro nás hlupáčky kompaktně se tvářícího SSSR, jenž byl následníkem Velký Rasénie a Velký Tartárie. Toho SSSR, který po Stalinově zavraždění byl už vydán všanc pátý koloně trockistů, kteří tam v Gorbově perestrojce a pak za Jelcina v devadesátejch letech v klídku připravovali ono vytoužený „konečný řešení“ pro tenhle obrovskéj stát. Tedy jeho rozdělení a pak vejmaz z historie i z map. Přesně to, co se přihodilo dávnejm výše uvedenejm státním útvarům a rovněž i Jugoslávii!

Amadea, centrum pořadí jmen zahynula v roce 2013.

Živá Renet je zatím v Southamptonu.

Proč se Renet narodila v roce 1991+22 /léta jejího života/ = 2013. Snad ne jenom pro takovou pitomost, abychom spolu po těch dvaadvaceti letech, tedy v r. 2013 přečetli v čajovně Luna pár kapitol z templáře? Že by to fakt byla jen taková srandička? Letadlo s Amadeou se v témže roce ztratilo nad Indickým oceánem a to už vskutku sranda nebyla...

Autor:  Matěj

Kdo si chce zakoupit zde uváděnou knihu, může objednat za 49,- Kč i s DPH zde: http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=861