Ahoj, templáři! II díl kapitola 19 - 20

Úvod k závěrečné kapitole.

Chtěl bych upozornit naše čtenáře těchto stránek na výbornou závěrečnou 20.kapitolu těchto povídek, kdy autor upozorňuje bez obalu na podstatu naší civilizace, na rádoby znalce pravd, kteří ji nám bez uzardění nutí jak lovečtí psi omámení falešnou kořistí, kdy lovec se nakonec stává obětí, ona totiž pravda ani neexistuje, jen poznání, doporučuji i těm, kterým se nechce číst povídky – děkuji.

Iv

19.  kapitola

Všimla sis, Amadeo, že naše knížka začíná pozdravem - Řekla… Ahoj, templáři!?

Já jo, protože se to přesně takhle v Sutivanu stalo. Ale mám pocit, že ty asi ne, když se tak dětinsky ptáš. Vždyť teď přeci jedem do nějakýho klubu nebo knihovny, kde to naše - Řekla… Ahoj, templáři!“ budem konečně spolu poprvé číst.

Proč se ptám? Protože pořád nevím, proč jsi mě v Sutivanu tak oslovila.

Matěji, ty napíšeš celej první a půlku druhýho dílu svý knihy nazvaný podle mýho pozdravu, a když komplet celej první díl vyjde na internetu, tak následně po měsíci autorskejch čtení, kdy to s tebou četlo už asi pět různejch Amadeí, se mě začneš vyptávat po smyslu mýho tehdejšího oslovení? To je asi jako kdybych já MUDr., někomu ufikla ruku a pak se toho dotyčnýho začala vyptávat, proč vlastně přišel?

To je, Amadeo, přesně popsanej můj postup. Když jsem se k tomu nedopsal, tak se musím začít ptát, to dá přeci rozum.

Mluví teď Matěj, důchodce z Podmoklan, nebo právě čerstvě zesnulý spisovatelovo ego?

No, já se rači zeptám „obouch“.

Ale já ti asi, člověče, něco obouchám o hlavu.

Ale to bych pak, MUDr., nemohl číst v klubu to naše Ahoj, templáři, ne?

A co by se tak pozoruhodnýho přihodilo nečíst něco, o čem teď teprve začínáš přemejšlet a na co se teprve teď začínáš vyptávat, člověče?

No, nedostali by jsme přeci cesťák a polívku.

Ty tam, člověče, jedeš číst kvůli polívce, která možná ani nebude, a když jo, tak nejspíš z pytlíku?

No vidíš, jak ses k tomu cesťáku krásně doplížila, bretharianko, a lautr bez sáčku!

Dobře, Matěji, viděls přeci, jak se lidi v Itálii zdravěj. A že to je velice spontánní obřad. Žádným hm, hm, hm čau, nebo hm, hm do-brej, jako u nás doma. Dokonce někdy s doprovodem plivance nebo rovnou přejítím na druhou stranu chodníku.

Právě, to jsem viděl.

Tak tedy, člověče, můj pozdrav „Ahoj, templáři!“ byl míněn po italsku, nebo líp a konkrétněji řečeno tak, jak to činí teta nebo třeba Antoniova maminka a taťka. A byla to výzva někoho někomu a k něčemu!

Nojo, ale k čemu?

Byla to moje výzva člověku, kterej se jmenuje Matěj, k tomu, aby se konečně začal s mojí pomocí pídit po tom, kdo vlastně a čím že je. Nechtěj, abych si začala myslet, že jsi to sesmolil v tranzu a po klubech čteš to, čemu vůbec nerozumíš a ještě ke všemu říkaj, že docela přesvědčivě.

Amadeo, to je právě divný. Když to čtu, nebo spíš i trochu hraju, tak vím, že mluvím za sebe a stejnej pocit mám, když to doma píšu. Ale jak se v duchu postavím kousek vedle toho textu, tak je dojem v čudu! A připadám si jako lhář. Ne proto, že něco někde nadsadím a překřiknu, ale proto, že se sám sebou cejtím podvedenej. Jako bych to, co s hurá pokřikem a nadsázkou popisuju… nebyl schopnej i dělat. Ty teď možná jako MUDr. na mě vybalíš nějakou psychitrickou diagnozu. Ale já jsem se s tímhle u svejch písniček a poesie nikdy nesetkal. Tam si v textech i muzice vždycky připadám jako rovnej s rovným, víš? A tohle mě na týhle mý první próze sere a mate. Plete mě taky to, že lidi, tedy hlavně ženy, kterejch je na mejch čteních tak deset ku jednomu chlápkovi, to nesmírně pozorně poslouchaj a mám pocit, že v tom postupně s tím a se mnou dokonce jedou. A když já lapám po dechu, tak oni taky. A to nejenom v těch kapitolách inspirovanejch tebou a tantrou. A to je, Amadeo, dobře, nebo špatně?

Hele, Matěji, do knihoven, kde čteš, chodí deset ženskejch ku jednomu chlápkovi asi nejspíš proto, že prostě ony víc čtou, a tak to neber jako okouzlení nějakým popleteným Matějem.

Ty snad dokonce umíš žárlit, ženská?

Ne, to není žárlivost, ale konstatování stavu, a dneska, když to s tebou jedu číst poprvé, tak ti budu schopna říct, zda to je špatně nebo dobře, až po našem společným šou s diváky, jasný?

Jasný...

20.  kapitola

No teda, Matěji, ty seš fakt komediant! Já měla nejdřív pocit, že nečtem, ale bojujem, jak done Quijote s větrným mlejnem protočenejch a nedůvěřivejch to diváckejch panenek a jejich střihajících uší. Který však postupně zpřesňujou pohled a zaposlouchávaj se do tý trochu jinak střižený reality světa krůček po krůčku. Začínaj to vnímat a nakonec snad i přijímat. A když jsi je požádal po poslední písničce o otázky a strhla se ta skoro dvouhodinová lavina, tak jsem nemohla ani dejchat!

Strachem nebo vzrušením?

Člověče, rozkoší, jo a štěstím! Pro tohle jsem na tebe čekala v Sutivanu, žáčku i učiteli, a jsem šťastná, že jsi mě na tohle čtení pozval. Ani netušíš, co mi to všechno dalo.

A co, že to, MUDr.?

Zas blbneš, Matěji, co?

Jasně a jako vždy z čirý hlouposti. A pozval jsem tě, protože jsem věděl, jaký zvídavci jsou zrovna tady na týhle štaci, protože jsem tady už parkrát četl svý básničky. A věděl jsem taky to, že se budou hodně ptát.

Jo vona to nebyla náhoda, že jsi mě jako partnerku zrovna na tohle čtení pozval?

No… byla nebyla. Víš, jedna megalomanskejma nevědomostma nadaná hlava tušila, že by zrovna tady asi těžko odpovídala na ty chytře záludný otázky, tak jak to dokážeš ty, MUDr.! A byla by přeci škoda, aby to celý přízračně popletl nějakej a ještě ke všemu ne-MUD-rc a popleta Matěj!

Já nevím, ty nevíš, ale ty lidi, Matěji… svým zdravým malomětsko-městsko-selským rozumem kupodivu věděli a ví o moc víc, než jsem vůbec tušila

Nojo, Amadeo, tak už nemudruj je dočteno, zatleskáno a vídíš, jako vždycky zapomněly ty „potvory pořadatelský“ na polívku. A nejblbější je, že je pár dní do Vánoc a mohlo se tedy jednat o polívku z kapra, ne?

Matěji, dyť všude rozhlašuješ, že seš vegetarián, ne?

Víš, já to sice říkám, ale v temným koutku duše vím, že to není úplná pravda, ale něco jako postulát, kterej se, jak víš, nemusí dokazovat.

Aha! Už mi to je naprosto jasný, vegetariáne!

Ale Amadeo, vždyť je chloupek to do konce Velkýho cyklu, Vánoce přede dveřma a my zas bez polívky! Co myslíš, že se vlastně teď přihodí?

Nic! Nic viditelnýho a ti lidé v sále to věděli a vědí, stejně jako sýkorky, kočky, kobylky, cvrček, žížaly a celá ta naše zlatá modrá planeta! A myslím, že to důležitý už se přihodilo a děje. Viděls to dneska sám. Lidi se víc a víc buděj, někteří už vstávaj, a to dokonce před tím, než vesmírnej, možná už trochu zapomnětlivej budík začne zvonit. A tohle, Matěji, už nikdo nikdy nezastaví!

No a… co třeba tento - katastrofy?

Víš, Matěji, katastrofou by bylo, kdyby se nedělo to, čeho jsme dneska večer byli svědky. Příroda si může zařádit, ale Matka planeta a vesmír nám nehodlá zbytečně ublížit. Je jenom nutný, aby si co nejvíc lidí na Zemi začalo uvědomovat a brát vážně to, že planeta a my její lidští, živočišní, ptačí, rybí, rostlinní a nerostní obyvatelé můžem vzestoupit pouze pod jednou podmínkou, a tou je, že budem připraveni všichni. A všichni společně!

Teprv pak až tohle člověk pochopí, dojde mu, že na planetě nemáme žádný právo ohrožovat dalších deset milionů jinejch druhů. A s tímhle taky pochopí, že Matka země má prostředky zbavit se nepotřebnejch a zbytečnejch věcí i bytostí, který se neosvědčily. Ona totiž celá její historie o tom dostatečně výmluvně vypovídá. Buď člověk přijde na to, jak v týhle nádherný zahradě žít a v míru o ní pečovat, nebo se prostě změní v kompost, kterej zbytku zahrady poslouží jako hnojivo!

A to nejenom obrazně. Všechna ta obrovská, dávno vyhynulá zvířata a hlavně zničený civilizace takhle přírodě posloužily v tom pitomým příběhu  megalomanskejch projektů dávnejch civilizací, kdy technologie příliš předběhly selskej zdravej rozum i duchovno. To všechno se tehdy dělo přesně jako dneska. V růstu, zlomu a strmým pádu danýho civilizačního cyklu, kdy se s člověkem nezaviněně svezlo do háje i mnoho jeho výše uvedenejch souputníků. Čímž míním část přírody a obyvatelů planety. Teď si nemohu vzpomenout, kterej chytrej říkal, že inteligence, jež způsobila problém, není stupněm inteligence, kterej ho dokáže vyřešit! A protože nehodláme respektovat to, co se teď zrovna děje, tak ani nemůžem spoléhat na to, že nás námi vytvořený problémy minou s mírným a heboučkým úklonem hlavy!

Je tedy na čase z týhle rozválený, špinavý, zatuchlý a nanejvejš smradlavý, ale pro mnohý docela pohodlný postele konečně vstát! Pořádně se drsným rejžákem vydrbat a pokusit se vytvořit něco rozumnějšího než válku, mord a zbytečný technologie. Tedy stvořit cyklus novej, kterej vymete pohodlíčko ze zatuchlejch školních osnov. Z univerzit, medií, kostelů, soudních síní, parlamentů. A hlavně z mozků těch, co se už příliš dlouho vezou v sice temným, ignoranským, ale velmi luxusním tunelu, mozků, jež zlehčují a zavile nenávidí každý světýlko! A na tohle čeká celej vesmír. Protože my všichni a navýsost každej z nás má šanci bejt tím světlem. Protože ono je správným vyjádřením místa setkání bohů. Tedy SVĚTLO - CHRISTOS a ne tunel, nebo dokonce vojenskej bungr a vězeňskej lágr!

No teda, Amadeo, musím jet fakt opatrně, abych tuhle kompletní lekci dovezl v pořádku do Pustý Rybný kobylkám, mule Františce, Cvrčkovi, Arnimovi, pop Nikolajovi, tetě a všem lidem, který v životě ještě potkáme. Tedy Vivat Pragaja Déva Pragaja...

Konec první části.

Matěj