Ahoj, templáři! II díl kapitola 14 - 16

14.  kapitola

Amadeo, ještě se bojíš?

Pokud najdem průvodce, tak už není čeho.

Ale řekni, že jo, a já ti budu vyprávět trochu bláznivej příběh, ve kterým poslední Křovák potká přesně na rovníku poslední Eskymačku a společně vydají prohlášení „už nikdy žádnej nám podobnej“ a navrhnou Evropskou unii.

A co s tím má společnýho hrad Pernštejn?

Nic, ale jako naprosto nezávislej tvrdej šutr uprostřed Evropy bude tu unii možná opět dělit.

Copak dělit ji má nějakej smysl? Dyť stejně nebude potvora mít děti, když je - jak kvůli sobě, tak kvůli v Bruselu sídlícím politickem impotentům - navždy už chudinka neplodná.

No vidíš a takhle to dopadne vždycky, když potká Křovák Eskymačku rovnou na rovníku.

Matěji, tvoje divnost teď zrovna přesahuje všechny meze. Takovou blbost jsem fakt ještě neslyšela.

No vidíš, já taky ne, proto jsem si ji teď zrovna vymyslel, aby nám dobře ubíhala ta záchranná mise pořádaná kvůli ztracenýmu průvodci a jeho sirkám. To je teda situace, ztracenej průvodce a téměř na svým hradě. A podržte se, vážení, „prej míň divnej než já“. A to mi sděluje půlka našeho občas společnýho lingamu. Já se fakt z toho Pernštejna pominu.

Matěji, ten blbej šlágr už teď slyším ze všech stran, z vrchu i ze spodu.

To je, slečno, proto, že už tam asi jsme. A co uděláme, když tam najdem jenom tu pitomou melodii? Žádnýho průvodce, žádnej telefon, jenom nanicovatej, blbej šlágr, dirigovanej možná těma rozplizlejma stínama. Já se strachy asi počurám a ještě ke všemu se začíná stmívat. Dyť tady za chvilku nebudem vůbec nic vidět.

No a co, hrdino?

Ale Amadeo, já chci domu, do Podmoklan!

Hele Matěji, tady z těch dveří kouká nějaká bota, kalhota a noha.

Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou duši...! Doufám, že k ní bude i zbytek, lékařko, máš s sebou šití?

Neblbni, člověče, jaký šití? Copak mu budu látat punčošky?

Já nevím, doktoři se to možná na fuseklích učej, ale pak obvykle látaj něco úplně jinýho, někdy i tento… třeba rozsápanýho.

Už zas blbneš, viď?

Ne! Jen se snažím rozveselit a tobě, MUDr., udržovat mozek v čilosti a chodu.

Je to noha, človeče, je teplá a hele - i druhá.

Je prosím tě, lékařko, taky tak teplá, jako ta první?

Jo, úplně stejně.

A dál?

Dál už nic nevidím, je tam, Matěji, tma jak v pytli.

Tak víš co, zkusíme ho vytáhnout, MUDr., já víc otevřu ty pitomě šprajclý dveře a pak rychle ven s ním, ale ať ho nepřetrhnem, člověka a průvodce to od sirek.

Hele, slyšíš, Matěji? Jak jsme s ním hnuli, tak přestala ta hudební hrůza a je tu ticho.

Jo, ticho jak na hradě.

Tak už, člověče, nekecej a tahej!

Von se tam nějak šprajcnul, lékařko, musíš do tý místnosti vlízt a uvolnit ho.

Já, jo?

No jasně! Protože já neumím poskytnout první tento… pomoc!

Vlez tam ty, Matěji, vem ho za ruce a vynesem ho celýho na chodbu, ať už na něj, krucinál, konečně vidím.

Ách jo, von se tady válí, jako nějakej paša a já musím vlízt do tý tmy a vzít ho za ruce. Ale… co když nebude kompletní?

To by, Popleto, už byl za tu dobu studenej.

Najednou se ozvalo funění, nadávání a ty nohy se začaly samy od sebe stavět a do přítmí chodby se vypotácel ten míň divnej než jsem já. A dočista celej, jen s velkou boulí na čele a krvavým nosem jak bambule a doufejme, že i s těma zatracenejma sirkama. A doufám, že suchejma!!

Šklebil se šťastně a pomateně vod ucha k uchu, a když blábolení plynule přešlo k nadávkám, zjistili jsme, že jestli teta furt drží tu pozici v kuchyni, tak budem opět kompletní to tři – dva – tři  valčíkový čtyři mušketýři.

Pernštejn to opět ocenil a vzal jako dobrej fór, neboť vykouklo na chvilku z mraků zapadající sluníčko a my fortelně mazali jako fretky zpátky za tetou do kuchyně.

Když jsem otevřel dveře, ozvalo se její velmi suchý, tedy… úplně to „nejsušší sherry“: To vám to trvalo! No a první jednání naší inscenace s hradem Pernštejnem matriarchálně skončilo tak, jak to má bejt, tedy pěkně v kuchyni a u plotny.

15.  kapitola

Teta vstala a zkušenejma šamanskejma MUDr.-rukama prohlídla hradního průvodce, kterej konečně začal přecházet z upírský barvy na lidskou. A položila zas jednu ze svejch velmi suchejch otázek:

To se tady stává často?

A von se začal klepat jako sulc a opět blekotat to svoje nevím.

A proč jste tak vyděšenej? Ale nechci slyšet žádný nevím!

A von začal koktat ne, ne, ne…

Nepokoušejte se to dořeknout, člověče!

No a Pavel se znovu složil.

Této, neblbni! Von za to nemůže, vidíš přeci, jak je vyděšenej.

Amadeo, a ty myslíš, že já ne? Kam jdeš, Matěji?

Přeci, pro to dříví. A vy dvě ho prosím vás prošacujte, a než přijdu, jestli vůbec přijdu, tak objevte ty jeho zasraný, zázračný a doufám ještě suchý sirky.

Koukaly na mě, jako dvě naprosto zmatený sůvy. Mávl jsem rukou a vyrazil nevěda kam. Začal jsem si - ať je to stylový - pískat na hradě Pernštejně „Blues vylekanýho chlápka“. Ta chodba mi připadla, že se trochu svažuje, ale už byla tma jako v pytli, tak jsem to nerozebíral a šátral po vypínači, no a ejhle světlo. Cupital jsem k nějakýmu druhýmu, šátral po zdech… a nic! Na konci chodby jsem ale uviděl už v přírodním polosvětle ostění klenby, střihl jsem zatáčku a za ní - sporý, přirozený světlo. Nad hlavou nebe a ve výklencích dřevo. Nakládám do náruče polena, shýbám se pro hrst klestí a někdo mi poklepe na rameno! Praštím se dřevem a hodlám prchat a von to Arnim.

Člověče, co tady děláš?

No, co bych tady dělal, nevrátili jste se domu a zajímalo mě proč.

Proč, proč, Arnime. A s novým úlekem jsem si všimnul, že za ním je téměř bílej, nehybnej, i když moc krásnej chlapskej ksicht, kterej jakoby visel v tý stále větší temnotě výklenku. Chtěl jsem zaječet strachy, ale všimnul jsem si, že ten bleďoch má na strašidlo dost rozpačitej výraz, a tak říkám, Arnime, co to za tebou je?

Á promiň, Matěji, to je můj dávnej kamarád z dětství a puberty na Ukrajině, co se včera ohlásil, že přijede.

Ze stínu vystoupila vysoká, štíhlá postava v tmavým obleku, která mi obřadně podávala ruku a nakřáplým hlasem Toma Weitse říká…

Ahoj, ja Nikolaj.

Vydechl jsem se stejnou úlevou, jako před půlhodinkou, když se z temný komory vypotácel potlučenej, ale živej sirkovej průvodce. Posbírali jsme dřevo a křivolakou chodbou jsme došli k hradní kuchyni.

Arnim mi otevřel dveře, nechal mě projít, a když jsem skládal dříví do výklenku pod kamny, uslyšel jsem neuvěřitelný zvuky. Chtěl jsem opět začít v děsu prchat, ale když jsem se ze sprinterskýho zákleku vztyčoval, uviděl jsem scénu tak zvláštní a krásnou, že mi začaly po chvilce týct slzy. Stejně jako tehdy v Neretu na náměstí.

Teta změnila barvu asi šestadvacetkrát. Bleďoch Nikolaj aspoň dvanáctkrát. Ani jeden z nich nemohl dejchat, jen vydávali takový podivně bublavý zvuky. Pohybovali se jak šílená chobotnice na rande s hadem. A já měl dojem, že to před hodinkou zažitý stínový, bublinový a strašidelný šou bylo proti tomuhle, na co jsem teď vyjeveně zíral, jen upatlaným okýnkem, kterým se vydávaj párky v rohlíku ... proti východu slunce nad mořem. Myslím, že perneštejnská silová pole, alias duchové, se jistě moc dobře bavili tím, jak jsme byli před hodinkou vyjevení. Ale možná, že ještě líp se bavěj teď, když koukaj na to, co právě provádí teta s Nikolajem. Můžou si totiž zavzpomínat na to, že s tímhle lidským tělem to fakt někdy bylo a asi furt je moc a moc fajn…

16.  kapitola

Když to skončilo, uzardělá teta povídá:

Matěji, tebe by mohlo trknout, kdo tenhle chlápek může bejt! Povídala jsem ti o něm v autě cestou z Prahy do Rybný!

Teto! To snad není možný? Zas se začínám rdít!

Jen se, hochu, rdi.

Toť pravoslavnej pop, ne?

Jo, Matěji!

Nejkrásnější chlap tvýho života?

Jo!

Tvůj nejlepší učitel češtiny. Jeden z mnoha slovanskejch Pepíků s pevnejma zadkama v okolí Cerro de Pasco?

No… no… Ale jo. Přesně tak!

Jižní Amerika?

Jo!

Peru?

Jóóó!

Teto, když jsme se tady tak v přirozeným zmatku sešli, neuděláme rovnou zde na Pernštejně něco, co jste vy dva asi dost prozřetelně neudělali s Nikolajem tehdy? Třeba jenom jako?

A co tím míníš, Matěji? No přeci tu „zapomenutou svatbu“? Cvrček tě v roli tvýho tatíka doprovodí ke kamnům. Pavel tě u nich jako kapitán na týhle pernštejnský kocábce konečně oddá s nejkrásnějším to slovanským Pepíkem v Peru. Na drůžičky a mládence si zahrajou ty naši noví, šedí kamarádi, co nás tu honili po hradě. Za svědka půjde Amadea s Arnimem a já budu fotit.

Ty máš sebou foťák, Matěji?

Jasně, takovej ten v hlavě, písmenkovej a s děsnejma hrubkama. A Arnime,  když už jsi měl o nás takovej strach, co takhle slivovička? Nezapomněls?

No, jako bych ty vaše hradní trable vytušil, člověče.

Máš?

Jasně že mám!

A co tak něco na zub?

Skočím pro to, brethariáne, do auta.

No jo, jen si rejpni, ale co když se ty oddavky protáhnou? Cvrček je ve stáji a určitě už hladovej, jako pes.

Dobře, já pro něj sjedu, ať jsme včetně jídla i slivovice komplet.

Akorát nesmím zapomenout říct Nikolajovi, že teta je potvora, protože nemá ráda jenom jeho, ale ještě nějakýho astrála? To aby věděl, až bude Pavel celebrovat tu jeho nesvatou svatbu, tak se přeci musí zeptat, jestli někdo ví něco, proč by se neměla konat, ne?

A vidíte, ani ty čiloučký stíny neprotestovaly, dokonce se snad i těšily na vůni jídla a pití. Jenom když se Arnim vrátil s Cvrčkem a slivovicí do kuchyně, hafan ji chvilku zmateně obíhal, podivně pohafávaje, jako by si povídal s někým, nebo něčím, co alespoň já zrovna teď nevidím. Musím tedy přiznat, že mě trochu mrazilo za krkem, přestože už v kamnech hučela zapálená polínka a od plátů stoupalo příjemný teplíčko. Ale ty strachy se děly jen a pouze do první magický stopičky slivovice, nebo do druhý? Brrrr! A už se, kluku, nebojíš?

No a představte si, že jsme si nakonec tu absurdní svatební férii na hradě Pernštejně, s hradem Pernštejnem a celým jeho hmotným i nehmotným osazenstvem  střihli. Včetně mocnejch přípitků, zpěvu a občasnýho štěkotu Cvrčka. Myslím, že i sám hrad, včetně mocnejch i nemocnejch duchů si zavzpomínal na dávný bujarý, drsný, nešťastný i šťastný časy. Chudinky bretariánky vyjeveně koukaly, jak se cpem uzeným a lejem do sebe kořalku. Možná, kdyby neměly strach, že jim bude zle, nebo je to dokonce zabije…? Hm, jsme pouze tím, čím zrovna teď a tady, ne?

Ze střízlivýho a vyděšenýho podvečera byla opilá noc, ve který mrzlo, až  praštělo. Hvězdy s měsícem tančily po nebeský báni nádhernej středověkej, pak renesanční a možní i barokní tanec. Snad jen škoda, že se skutečně nezjevily Bílá paní s Polyxenou, aby nám sdělily, jak to s nimi tehdy vlastně bylo.

Mně se motala hlava jako zamlada a všichni jsme byli vděčný za deky a rohože, který prozřetelně přivezl v kombíku Arnim, a zbytek dodal potlučenej sirkovej Pavel.

Rozpálený pláty a kobka kachlovejch kamen vydávaly příjemný teplo. Zvuk hučícího ohně a praskajících polen mě transportoval do hebkýho bezpečí i nebezpečí Amadeiny náruče. Takhle nějak to asi tady vypadalo kdysi dávno. A možná na chvilku ožilo i kamenný srdce hrdýho hradu Pernštejna.

Nevím samozřejmě, co vyváděli čerství novomanželé v dosud ještě nedobitým a nedobitným to hradě nyní anektovaném partou zvrhlíků, kteří zde drze provedli ilegální, svatební obřad! A představte si tu hrůzu, dokonce bez poplatků a specielně určenýho úředníka? Naštěstí tedy s průvodcem Pavlem. Což však může bejt – tady, na opuštěným hradě  - vnímáno stejně jako supl-svatby, který odbejvaj kapitáni na lodích, ne? Žádnej protest? Tak tedy jo...

Matěj