Pohádka o Voděnce.

 

  Dostal jsem od Matěje malý úryvek z jeho nové tvorby o Slovanských pohádkách a tak Vám jej zde uveřejňuji. Matěj určitě bude vděčný za každý Váš komentář s názorem.

Pohádka o Voděnce.
 
Byla jednou jedna, a stále tu ještě stojí pod  vrcholkem hory a velkých hustě zalesněných kopců skupinka devíti roubených chalup. Není to zvláštní, děti? Proč je tu zrovna tady tak krásně umístěn právě tenhle počet domečků, které jakoby kouzlem vystoupily z Matičky Přírody? Stojí tu odedávna v dokonalém souladu s krajinou ve formaci, která je číslem božím. A není žádnou náhodou, že tato poslední číslovka u nás Slovanů, označuje ne boha ve smyslu současných náboženství, ale našeho dávného předka. Tedy naprosto stejného člověka, jakým jste i vy, vaši bráškové, setřičky, rodiče a babička s dědou. Tato úžasná lidská bytost, jež sem na naši planetu připlula vesmírem ve zvláštní lodi měla jméno Perun.
Nebyla sama, neboť ji doprovázeli její přátelé. A protože se jim tahle malinká hvězdička moc líbila, tak se zde rozhodli žít. Dali jí pro nás současné lidi zvláštní jméno. Midgard. Je opravdu docela možné, že tehdy opravdu přistáli právě na tomto nádherném místě. Ale je také možné, že přistáli zrovna tam, kde právě teď žijete i vy. A těch devět chaloupek tady, nebo i tam u vás rozestavili tak proto, neboť těsně nad nimi vyvěraly z olšových a vrbových remízků Pramínky neuvěřitelně dobré a křišťálově čisté Vody. Ty Pramínky, které podle zákonů Matičky Přírody posbíral obrovský podhorský les se pak pod chaloupkami začaly spojovat tak, jak káže Matička příroda. A tenhle nejenom pozemský, ale i vesmírný zákon má děti nádherné a velmi výstižné jméno, které dostal podle jednoho prastarého a velmi moudrého stromu z dávných věků. Tím názvem je Větvení.  To ovšem neplatí jenom pro Vodu, stromy a všechny rostlinky na povrchu Matičky Země. Platí to rovněž i pro větvící se Vodní cestičky v podzemí, jimiž ona zde vytváří své zásobárny. K nimž se opět větví veškeré kořeny a kořínky stromů a rostlin hluboko v půdě. Neboť bez Vody a jejího vzlínání by na povrchu i nitru planetey Midgard nebylo života. Ale toto zdaleka ještě není všechno. V temnotách podzemí Voda pomáhá vytvářet s ostatními Živly i prostory ve kterých mohou lidé a zvířátka přežít období pozemských přírodních katastrof. Ale nejenom to. Ona je projektantem i spolu-tvůrcem úžasné galerie barevně a tvarově nesmírně rozmanitých krápníkových jeskyní, které potěší lidské smysly, probudí představivost a posílí náš smysl pro vnímání krásy. Neboť zákon Větvení provází a budí k životu nejenom krásu, ale i touhu učit se a tvořit. Kdo tvoří má i vůli stvořené bránit. A jen takového člověka lze nazvat Moudrým. Pro toto všechno Voda a ostatní Živly Matičky Země vytváří podmínky.
Zákon Větvení ovšem neplatí jen pro Vodu a rostliny. Má stejnou platnost také pro vesmírné jevy. Jedním z nich je například Blesk, jenž za bouřek sjíždí z temných mračen směrem k Matičce Zemi, aby jí předal svojí energii. Ta se pak opět pod jejím povrchem větví a harmonicky splývá s půdou a horninami, které tuto energii předávají všemu živému i v jejím nitru. Ale to jsme, děti,  trošinku od Vody odbočili. Že? Ale nebojte, ihned to napravím.
Neboť vám, děti, řeknu, po kom byl kdysi dávno onen Pramínk v Hudči pojmenován. Ti lidé z hvězd, které vedl Perun se svou ženou tehdy nazvali Pramínek pro jeho úžasné vlastnosti a krásu, po jedné s nimi putující malé holčičce stejných vlastností, Voděnkou. A když tu malou vesničku, kterou já znám z Českomoravské vysočiny ti lidé tehdy dostavěli, tak ji pak z vděčnosti nazvali po několika velmi šikovných a nadaných muzikantech, kteří s nimi putovali vesmírem. Stalo se tak proto, že jim oni zpříjemňovali volné i krušné chvíle hrou na nástroje podobné dnešním houslím, viole, čelu a base. Což také doprovázeli rejem všelikých píšťalek a bubínků. Tyto hudebníky lid z hvězd nazýval, Hudci. A tak se tehdy přihodilo, že tahle moje dnešní vesnička na jejich počest dostala jméno, Hudeč.
Pod Pramínkem pak bylo vždy veselo. Protože Voděnka i lidé, ještě tehdy nikdy neměli důvod ani čas potkávat se s tím, čemu my dnes říkáme smutek, děs, strach a války. Pramínek vesele přeskakoval Peřeje, vytvářené kaménky a větvičkami spadlými z keřů a stromů. Voděnka se perlila v Lagunkách s čisťounkým pískem a dovádivě pokřikovala na vše, co se šustlo na břehu i ve vzduchu. Ba dokonce i v lidských duších. Také potkávala a spojovala se se svými Setřičkami i Brášky, kteří stejně jako ona stékali z kopců a kopečků  pokrytých nádhernými, hlubokými lesy obývanými skřítky, dévy a  vílami.
Voděnka se větvila až její tok zesílil tak, že se do ní mohli ponořit všeliké malinké bytůstky od bakterií až po pulce, žabičky a jiné mrňousky. Pak už mohla skotačit ve větších peřejích a dokonce i v malinkých Vodopádech. To už se do ní mohli nořit a žít v ní i větší bytůstky jako, pstroužci, žáby, běličky, kapříci, štiky a ráčci. Pramínek Voděnka stále mohutněl ze svých sourozeneckých Větviček až se stal Hudečským potůčkem. Pak už to byl potok, a dokonce říčka. Tu pak lidé z okolí nazvali po  velkém, hlubokém a tajemném lese Crhovy, Cerhovkou. Tam už mohli plout větší ryby, a dokonce i dravá potvůrka vydra a všeliká jiná zvířátka.
A představte si, děti, že když lidé na jejím toku začali stavět rybníčky a rybníky, tak aby mohli mlet z obilí mouku museli u rybníka postavit, co? No přeci mlýn. A aby rybník i mlýn byly pod něčí ochranou, tak se zde z dopuštění Matičky Země usadila zvláštní bytost, kterou pak lidé nazvali Vodníkem. A ta bytost nebyla jediná. Dá rozum, že Vodník stejně jako člověk potřebuje, družku, že? Tak Matička země udělala opět své čáry máry fuk. I objevila se tu Vodní žínka, aby mohli spolu s Vodníkem žít, radovat se a milovat. Nu, a pak se tu nutně museli objevit, kdo? No přeci malincí, rozverní vodníčci.
Nu, a pak se stalo, že dole v údolích pod kopci pak místní pojmenovali původní Pramínek Voděnku, Doubravkou. Doubravkou proto, že čile směřovala starými dubovými doubravami, až se nakonec vnořila do už opravdu Velké Řeky, Labe. Když pak Labe potkalo svojí sestru Vltavu a stalo se Veletokem, neomylně zanamířilo k obrovské Vodní Hladině, mající dnes název Severní Moře. A tak se něžná a skotačivá Voděnka z Hudče stala součástí Atlantického Oceánu.
Ale to, děti, samozřejmě není všechno. Je to pouze jen malinká část toho, co pramínek Voděnka  ovlivnil a způsobil svým putováním z Hudče až do hloubin Oceánů. Ona se nenesla pouze jen ve Vodním proudu, ale podle ročních období měnila i svá skupenství. Někdy byla souvislou ledovou plochou, jindy krou, či ledopádem, nebo jen ledovou tříští. Na jaře bouřila v rozvodněných korytech a někdy i ničila vše, co se jí postavilo do cesty. V létě a na podzim se zas v klidných údolích a mokřinách halila do tajemně mlžných závojů, které se valily hluboko do krajiny. A dokonce někdy společně se Sluncem a Deštěm vyčarovaly nádherně se  klenoucí monumet Duhy.
Ale Voděnka toho umí ještě daleko víc. Ona si totiž naprosto všechno, s čím se potká, nesmazatelně vryje do své úžasné paměti. A to nejenom lidi, ale i všechny živé bytůstky a také rozličná prostředí. Horstva, louky, bažiny, vůně, barvy, tvary a dokonce se někdy i milosrdně dotkne svého protikladu, kterým je poušt. Rozezná každý svůj Přítok. Ví kam vanou větry, a kdy a kde vychází i zapadá slunce, měsíc i hvězdy. Voděnka zná všechno a každou bytost na naší nádherné modré planetě. A žádné tajemství před ní neobstojí. Umí být nejenom Vodním Proudem, Ledem, Deštěm, Sněhem, Kroupami, ale dokáže i něco, co by jste, děti, od Voděnky nečekaly. Umí dokonce v určitém uspořádání svých molekul i hořet. Pamatuje si vše a všechno. A to nejenom jevy a záležitosti dobré, ale i zlo. A hlavně zlo na ní páchané.
Nejhorší na tom, děti je, že jedinou pozemskou bytostí, která toto zlo a škodu Vodě je schopna vědomě způsobit jsme my, lidé! Jenom člověk je schopný tenhle zázračný Živel poškozovat, zneužívat a dokonce i ničit.
Jen si, děti, zkuste představit, ne čirý, báječně chutnající a pleť, tělo i duši osvěžující doušek Voděnky. Ale onu smrdící a pře-chlorovanou tekutinu, co mnohdy vytéká z kohoutků ve vaší kuchyni, či je přítomná v bazénech v Řekách i Mořích. Určitě jste v televizi viděli velké olejové skvrny na hladinách Řek. A také ty obrovské na Moří. Ale to není ten největší prohřešek člověka vůči Vodě. Tím nejhorším je bezohlednost, nevděčnost a ubohá hloupost těch nejmocnějších a nejbohatších lidí na planetě, kteří nám obyčejným lidem tenhle zázračný Živel ukradli. A teď mají pocit, že ho ovládají, a dokonce i vlastní. Drze si dovolili s tímto - božím darem - obchodovat a některým skupinám lidí ho dokonce i odpírat.
A proto se, děti, někdy nedivte Voděnce, jež všechno ví a zná, že se nám lidem jako celku občas velmi krutě pomstí. Ano, nám lidem, jako celku! Neboť my jsme tuto její svobodnou doménu dovolili oněm zločincům poškodit. Tou doménou je prostor celé její poutě z rozverné, muzikantské vesničky Hudče až do Oceánu. Kterou ona nezištně koná pro naši Matičku Zemi a pro všechno, co jí tvoří. Všude na své cestě, od Pramínku až po velké Vodní plochy Moří a Oceánů se z ní totiž díky spolupráci s dalším Perunovým živlem, jímž je Ohneň-Plazma-Slunce odpařuje Voda ve formě Páry. Ta pak vytváří Oblaka z nichž zpět na zem padá Déšť. Ten se pak vsakuje do dalšího Živlu, jímž je Země. Tedy Hlína, Písek a Nerosty naší krásné Modré planety. Ona z ní pak v nějakém olšovém, či vrbovém háji dává znovu život Pramínkům a Pramenům slévajícím se v Potůčky, Potoky a Řeky, neúnavně spěchající do náruče Moří a Oceánů. Kdy čtvrtý Živel Vzduch-Vítr pomáhá Slunci po odpaření Voděnky nést svobodně jí nasycené Mraky do všech koutů naší planety. A představte si, děti, že tyto čtyři Živly toto všechno konají zcela zdarma.
Děti, Voděnka, ani ostatní Živly nikdy nezapomínají na žádnou nezištnou pomoc. Nezapomínají žádnou způsobenou Radost, Něhu, Lásku, Pokoru a Slušnost. Ale rovněž nezapomínají ani na jakýkoli projev zla. Proto ochraňujte Živly Matičky Země, spolupracujte a chraňte se jim nějak škodit. Či dokonce s nimi obchodovat! A moc vás prosím. Celý svůj budoucí život statečně vystupujte proti všem i všemu, co Voděnce a ostatním Živlům překáží naplnit prostor jejich smysluplného a ničím nenahraditelného konání pro naši krásnou planetu Midgard.

Byla jednou jedna, a stále tu ještě stojí pod vrcholky kopců. Je to skupinka devíti roubených chalup a stojí tu odedávna pod Prameny Vody, které zde vyvěrají z Matičky Země v olšověm a vrbovém remízku...
Autor: Matěj